Když vám vezmou smysl života

Ukázka z knihy

Chcete raději poslouchat? Pusťte si audio ukázku této kapitoly:

Chci další příběhy

Mé drobné třesoucí se tělo stálo na kraji kladiny, ruce rozpažené a nohy v postoji před začátkem akrobatické kombinace. Srdce mi prudce bušilo a narůstající strach se nedal překonat.

„Tak si rozmysli, přemet s ikem teď hned zacvičíš, a pokud ne, sejdeš dolů z kladiny, odejdeš z tělocvičny a navždy končíš s gymnastikou,“ ostrým hlasem ke mně pronesla moje mamka.

„Mami, prosím, nenuť mě hned cvik udělat. Já si ho ještě potřebuji vyzkoušet na nízké kladině, teď se moc bojím,“ pokusila jsem se o malou dohodu.

„Pokud se bojíš, nemáš tady co dělat,“ nekompromisně zazněl její povel.

Držela jsem ruce v upažení z posledních sil, chtěla jsem je připažit, ale přišel další příkaz.

„Ruce drž pořád upažené, jestli je chceš dát dolů, slez z kladiny a odejdi!“

Ozývaly se ve mně dva hlasy. První pronesl.

Tak to udělej, natluč si a zlámej kosti, ona pak bude litovat, že tě nutila.

Druhý byl rozvážnější.

Jenom proto, že ji chceš potrestat, nemá cenu se mrzačit. Přes zaslzené oči už ani nevidíš, kde deseticentimetrová kladina je.

Ale já nemůžu bez gymnastiky žít, představuje smysl mého života.

Co budu bez ní dělat?

Žádná odpověď již zevnitř nepřicházela. Program, ve kterém jsem celé své dětství vyrůstala, byl programem hodné holčičky, která dělá, co jí autorita řekne. Ve všech svých buňkách jsem cítila obrovský rozpor celé situace a byla jsem ztracená.

Ještě dnes, když si vzpomenu, co se tenkrát odehrálo, cítím veliký smutek. Bylo mi čtrnáct a od svých sedmi let jsem neznala nic jiného, než tělocvičnu.

Trénovala jsem devětkrát týdně, protože některé dny byly tréninky dvoufázové, ráno před školou a pak odpoledne do večera. S několika dalšími děvčaty jsme měly svého trenéra, který byl klidný a laskavý člověk, vše s námi řešil domluvou a vysvětlováním.

Měla jsem ho moc ráda a byla jsem šťastná, že u něho trénuji. Vedl nás po technické stránce, uměleckou část měla na starosti moje mamka. Vymýšlela nám sestavy na kladině i akrobatické sestavy.

Aniž by měla jakékoliv speciální vzdělání, tvořila celá cvičení úplně sama. Na všech závodech byly její sestavy rozhodčími posuzovány jako nejkrásnější a nejlépe sladěné s hudebním doprovodem.

Aby náhodou nikdo nemohl říct, že své dceři nadržuje, měla vždycky pro mě jiný metr než pro ostatní.

Ten pro mě byl delší a přísnější. Celá léta jsem její přístup vůbec nechápala a pociťovala ho jako velikou křivdu.

To snad ani nemůže být moje maminka, mnohdy mě napadlo.

A co se dělo na zmiňované kladině?

Slzy jako hrách mi tečou po tváři, třesu se po celém těle a pořád poslušně stojím s upaženýma rukama. Už mi je jasné, že cvik dnes neudělám.

Opravdu nerada v životě něco vzdávám a navíc vidina, že už nikdy nebudu moct přijít do tělocvičny, mi rve srdce z těla. Ztrácím smysl života, ta hrozivá představa mě děsí.

Něco ve mně křičí.

Jak mi to můžeš udělat! Tréninky, závody, soustředění, to je celý můj život! Jsou tím jediným, co znám, a najednou mají být během sekundy pryč?

Klíčový osudový moment si v mysli přehrávám mnohokrát. I během několika terapií v dospělosti dramatické okamžiky vyplouvají na povrch, aby byly bolestivé jizvy definitivně vyléčené.

Podobné malé křivdy zásadně ovlivní dětské srdíčko a spoustu let pak trvá, než se všechny traumatizující prožitky zpracují.

Ruce mě v ramenou příšerně bolí, jak je pořád držím v upažení, jsem naprosto vysílená. Nemám už ani kousíček síly, vzdávám marný boj a odcházím s pláčem do šatny. Pořád ještě ve skrytu duše doufám, že mě někdo zastaví a řekne, že všechno bude jinak. Sedím v šatně úplně sama, nikdo ale nepřichází.

Pláču a pláču, nenacházím nikoho, kdo by se mě zastal.

A sama sebe se zatím zastat neumím.

Je podzimní večer a v mé dětské hlavičce je prázdno. Nevidím smysl, proč dál žít. Jdu do nějakého parku, tam si sedám na lavičku a jen tak otupěle sedím. Vím jenom, že se později u mě někdo zastaví a ptá se, co mi je, ale nemůžu ze sebe nic dostat.

„Děvčátko, tady nemůžeš zůstat, běž domů,“ tiše ke mně promlouvá.

Rozhoduji se, že se domů už nevrátím a s takovou zlou matkou už nechci nikdy žít. Svět, jak jsem ho znala doteď, pro mě skončil. Nedovedu si představit, co se mnou bude dál.

Do této chvíle jsem byla pořád ponořená ve svých myšlenkách v hlavě, kde panoval chaos a panika. Zpátky na zem mě vrátilo tělo. Byla mi ukrutná zima a měla jsem hlad. Po hodinách osamělého sezení se rozhoduji jet za tátou.

Mí rodiče byli rozvedeni a u táty jsem chtěla najít útočiště. Už o všem věděl, takže když jsem promrzlá zazvonila na dveře jeho bytu, ihned mě uložil do postele, uvařil čaj a zahříval mě. Po domluvě s ním jsem se rozhodla, že budu bydlet u něho a domů si dojedu jenom pro věci.

Sotva se však otevřely dveře, mamka s pláčem vyběhla. Nic neříkala, jenom bolestně plakala a objímala mě. Bohužel nikdy neřekla promiň, odpusť...

Ke gymnastice jsem se vrátila, ale z důvodu těžkého zranění zápěstí jsem po půl roce tréninky ukončila.


Několikrát jsem se sama sebe ptala, kdybych byla na místě mé mamky, jak bych konflikt řešila?

Jsem přesvědčená, že je třeba dát vždy dítěti možnost rozumné volby a nehrotit situaci až do bezvýchodnosti. (Pro mě to skutečně byla Sophiina volba, přesně podle známého filmu.)

Možná kdyby mi nabídla, abych si cvik ještě párkrát zkusila na menší kladině, a v jejím hlase by zněla důvěra, že to zvládnu, měla bych úplně jiné odhodlání. Věřím, že bych s takovou podporou cvik zvládla. Třeba by to nebylo ten den, ale až ten příští.

Pamatuji si také okamžik, kdy jsem jako malá utírala nádobí, spadla mi sklenička z rukou a rozbila se. Mamka mě vyhubovala a zpohlavkovala.

Cosi uvnitř ke mně promlouvalo. Zapamatuj si přesně to, co teď cítíš. Neměla jsi zlý úmysl, a přesto jsi bita.

Až jednou budeš mít své děti, vychovávej je tak, aby podobné pocity trestu za něco, co neudělaly úmyslně, neprožívaly. Naopak ve chvíli, kdy se jim něco nedaří, povzbuď je, ať vše příště zvládnou lépe.

Naše vnitřní vedení je podivuhodně silné a moudré.

Nedokázala jsem tenkrát vyhrocené situaci vzdorovat, nenašla jsem v sobě sílu. Je fascinující, kolik dalších podobných událostí pro mě měl život připravených, abych se naučila je zvládnout a nehroutit se.

Našli jste v příběhu svou inspiraci?

Stáhněte si zdarma další dva
a prožijte s Annie nová dobrodružství.

Chci další příběhy