Rozhovor pro časopis Connea

Anna Dzurenda, marketingová ředitelka a spolumajitelka společnosti
WE ARE SMART SPACES, zastupující kromě jiných značek luxusní audio
video produkty Bang&Olufsen, je aktivní golfistkou, 4-násobnou
Mistryní České republiky a na Mistrovství Evropy seniorek v r. 2017 se
umístila na 12. místě. Jejím koníčkem je zájem o tajuplné stránky života,
o dokonalou organizaci celého mystéria lidského Bytí. Jak sama říká,
je otevřená světu a všemu, co jí nabízí. Právě proto si odskočila i ke psaní.
Na podzim jí pod pseudonymem Annie D. Fox vyšla kniha Pohádky mého
života.

Co vás přivedlo k napsání knihy?

Nejsilnějším impulzem bylo moje neočekávané setkání s buddhistickým lámou
Rinpočhe během golfového zájezdu do Číny. Když jsem ho spatřila, měla jsem
intenzivní touhu se k němu rozběhnout a obejmout ho. Zdálo se mi, jako
bychom se už dávno znali. On si mě všiml, podal mi ruku, stála jsem vedle něho
jako rozzářené sluníčko a cítila v tu chvíli absolutní štěstí. Strávili jsme spolu pár
minut, vyfotili se a na závěr mi dal vizitku.

Co na ní bylo?

Čínské znaky a duhová mandala. Když jsem se pak vrátila do Prahy, lidé se
mě ptali, co budu dělat dál, jestli to tímhle končí. A já jsem nevěděla. Uběhly
dva roky a díky studiu astrologie jsem se setkala s buddhistickou mniškou,
která mi řekla: „Je váš učitel a máte za ním jet.“ Zprostředkovala mi
přeložení vizitky, na které byla adresa kláštera a telefonní čísla (žádné
z nich ale nebylo funkční, jak jsem později zjistila).

A jela jste?

Nejprve jsem si říkala, že je to jako ve filmu, že přece nepojedu do nějakého
kláštera jen kvůli tomu, že mně nějaký mnich dal při náhodném setkání svou
vizitku. Má vzpomínka na mnicha byla velmi živá, něco ve mně stále hlodalo a
říkalo, že pojedu, že už dávno vím, že pojedu…
Nebylo to vůbec snadné. Nejprve jsem dlouho nemohla najít místo, kde
vůbec klášter je. Nakonec jsem získala kontakt na cestovku v Číně. Ta mi
zajistila dopravu až do kláštera. Jedná se o klášter ve východní části Tibetu
ve výšce 5 000 metrů nad mořem. Jen vystoupat do té výšky trvalo celý
týden. Průvodce se mě stále ptal, jestli se mnou v klášteře počítají, jestli o
mně ví… A já musela popravdě odpovědět, že ne. Je velmi těžké se tam
dostat, ale mně se to povedlo. Setkala jsem se znovu s lámou a strávila tam
neuvěřitelných čtrnáct dní. Já a další dva lidé, kteří se ke mně spontánně
přidali, jsme byli vůbec první Evropané na tom místě.

Jak se láma tvářil, když jste za ním přijela?

Nevěděl o mně, ale jak mi později řekl, očekával mě. Na variantu, tedy že
tam láma třeba nebude, jsem vůbec nepomyslela. Když jsme přijeli do
kláštera, tak tam láma opravdu nebyl. A klášter byl zavřený.

Jaké bylo vaše opětovné setkání?

Byl to samozřejmě velmi silný zážitek. Úplně automaticky jsem se sklonila a
láma mi požehnal – položil mi ruce na spánky a čelo opřel o moje čelo. A pak
řekl: „Dáme si čaj?“ Vůbec se nezeptal, proč jsem přijela. Všechno bylo
přirozené, vše do sebe zapadlo… Celý pobyt byl fascinující a plný
mimořádných prožitků, o kterých se můžete dočíst právě v mé knize.

Po návratu domů jste tedy měla jasno, že se pustíte do psaní?

Samotnou by mě napsání knihy asi nenapadlo, podpořili mě lidé v okolí.
Vyprávěla jsem jim mé životní zážitky a oni mě přesvědčili, že bych o
tom měla napsat. Jako mladá jsem se hodně zlobila a brala jsem jako
nespravedlnost, když mě lidé zraňovali. Nedokázala jsem si s tím poradit
a cítila jsem se hodně nešťastná. A pak jsem si řekla, že už tohle zažívat
nechci. Vnímala jsem, že ten, kdo může ty věci změnit, jsem já, že to
nezařídí nikdo zvenčí. Ve své knize jsem to vyjádřila slovy: „Není
důležité, co se nám děje, ale jak na to reagujeme.“ A já dokázala své
reakce a vnímání změnit. Moc se mi tím ulevilo. Je to dlouhodobý
proces, a stále v něm pokračuju.
Také jsem se často setkávala s nevraživostí lidí po rozpadu jejich
vztahů, a mou knihou jsem jim chtěla ukázat, že se na věci v životě dá
nahlížet z různých úhlů pohledu. Že vztah je vždy o dvou lidech a každý
nese na kvalitě vztahu podíl. Takže jsem sedla a intenzivně psala. Bylo to
pro mě dobrodružství. Objevovala jsem svůj styl a postupně se psaní učila…
Také jsem v audio studiu celou knihu sama namluvila.

Kdo byl vaším prvním čtenářem?

Moje děti, se kterými jsem všechno konzultovala. Mám 24letého syna a 15letou
dceru, kteří se mnou celé psaní prožívali. Vždy jsem jim část knihy přečetla a oni
měli skvělé připomínky. Byli to moji první recenzenti.

A jak pokračuje vaše komunikace s lámou? Jste v kontaktu?

Pozvala jsem Rinpočhe k nám již před 5 lety, ale nedostal vízum.
Napadlo mě, že by bylo příjemné lidem ukázat fotky z místa, o kterém se
dočtou v mojí knize. Je unikátní vysokohorskou polohou, zelenými kopci
posetými květy. Konzultovala jsem to s ním a pozvala ho na zahájení
výstavy. Vyřízení všech formalit trvalo skoro půl roku, a museli jsme
využít i některé naše známosti v zahraničí, Rinpočhe do Prahy přijel a
ledna v Tibet Open House zahájil výstavu fotek pořízených během
pobytu u něho ve 5.000 m.n.m.ve východním Tibetu. V současné době je
výstava umístěna ve 3.patře OD Kotva v Praze. Vše aktuální je uvedeno
na webu knihy www.pohadkymehozivota.cz. Záměrem putovní výstavy je
prodejem fotek finančně podpořit školu, kterou Rinpočhe v těchto
horských podmínkách vybudoval. Nebýt této školy, děti z okolí 160 km
by vyrůstaly jako pastevci bez vzdělání. Této charitativní činnosti se
budu věnovat i nadále. Bylo to vůbec poprvé, kdy Rinpočhe navštívil
Evropu, do té doby byl jen v Nepálu a v Indii. Strávil v Praze čtrnáct dní,
během kterých toužil poznat na oplátku můj život tady. Bydlel
s doprovodem u nás doma a není jediná minuta, které bych litovala.

Před odjezdem do neprobádané a nepochybně i nebezpečné
uzavřené části Tibetu, kde Rinpočhe sídlí, jste jistě čelila vnitřním
obavám a od cesty Vás zrazovala i rodina. Jela byste znovu již bez
obav?

Pociťuji v sobě silnou víru, že jsem čímsi chráněna a že vše, co se mi
děje, je přesně to, co potřebuji zažívat. Domluvili jsme se s Rinpočhe, že
za ním znovu pojedu za rok nebo za dva roky. Plánuji nechat do jeho
školy vyrobit několik studijních pomůcek, např. velkou mapu světa
v tibetštině. Také chci děti naučit z jógy Pozdrav slunce, který cvičím
každé ráno. Moc se na vše, co mě čeká a co mi život přinese, těším.

Chytlo vás psaní, plánujete v budoucnu další knihu?

Ráda bych lidem přiblížila svět golfu, ale ne formou příručky, kniha bude
psána i pro negolfisty. Dost mě totiž mrzí, že spousta lidí přistupuje ke golfu
s despektem a představou, že to není sport, že se jen procházíte po trávníku a
hrajete si. Pro mě je golf činnost, kde naprosto poznáte sami sebe a
dostáváte příležitost na sobě pracovat. Nechci nikoho golf učit, ale chci ho
představit z trochu jiného pohledu.

Kniha obsahuje celkem 39 příběhů inspirovaných životem spisovatelky.
„Chtěla jsem sdělit, čím jsem si v životě prošla a jak jsem se s tím vším
vypořádala. Věřím a doufám, že kniha bude inspirací pro čtenáře a najdou
v ní třeba řešení nějaké své životní situace,“ říká Anna Dzurenda.

Děkuji za rozhovor.

Jaroslava Sarvašová Klíma